®

Těšínské knížectví                                                       text převzat z webu www.nalucine.cz


Severní hranice knížectví vedla od soutoku řeky Odry s Olzou (Olší) po soutok Visly s řekou Bialkou, od roku 1742 to byla státní hranice s pruským Slezskem. Na východě jej vymezovala řeka Bílá (Bialka), protékající dvojměstím Bielsko – Biala, a linie jdoucí v jejím prodloužení k jihu kolem beskydských vrcholů Klimczok a Barania Góra, zde hraničilo Těšínské knížectví s tehdejším polským státem, po prvním dělení Polska s Haličí. Na jihu zasahovalo jeho území po Jablunkovský průsmyk, za nímž se nacházely Horní Uhry, dnes Slovensko. Západní stranu uzavírala řeka Ostravice a Odra v sousedství s Moravou.

Ostravici jako hranici uvádí dohoda Měška Těšínského s olomouckým biskupem Dětřichem roku 1287 a snad již v roce 1260 se na ní domluvil Vladislav I. kníže Opolsko – Ratibořský (1246 – 1281) s českým králem Přemyslem II. Otakarem. Mezi řekami Ostravicí a Lucinou (dnes Lučinou) se do poloviny 13. století rozkládal prales na východě zasahující po Těrlicko a Žukov. Kolonizace této oblasti proběhla především za prvního těšínského vévody Měška, vládnoucího v letech 1290 – 1314, a jeho syna Kazimíra. Dosvědčuje to soupis desátků vratislavského biskupství z roku 1305, z něhož vyplývá, že osídlení Těšínska včetně pohraničního hvozdu na východ od Ostravice bylo již hotovo, byť až do 13. – 14. století s poměrně malým počtem obyvatel. Horská beskydská úbočí se plně osídlovala v 16. – 18. století.

K nejvýznamnějším archeologickým lokalitám českého Slezska patří hradiště v Chotěbuzi – Podoboře asi 5 km severně od Českého Těšína. Našly se v něm pozůstatky z doby bronzové a železné z 8. – 4. století před naším letopočtem a pak slovanského osídlení z 2. poloviny 8. století až 11. století našeho letopočtu. Potom už nebylo obydleno.

Slovanské hradiště v Chotěbuzi - Podoboře, rekonstruované podle vzoru v polské Lubomi / románská rotunda sv. Mikuláše v Těšíně / Piastovská gotická věž v Těšíně

Opuštění hradiště a okolí, nazývané někdy Starým Těšínem, se dává do souvislosti s vybudováním zeměpanského hradu v Těšíně někdy v polovině 11. století (včetně rotundy jako střediska církevní správy), kam se zřejmě jeho obyvatelé přesunuli. Kromě toho existuje i pověst o vzniku hradu za knížete Těšimíra v roce 810 a města u studánky, kde se téhož roku prý setkali tři bratři Cieszek, Bolek a Mieszek (anebo Bolek, Lešek a Těšimír anebo Čech, Lech a Rus...). První písemnou zmínku o hradě Tescin / Tessin obsahuje papežská bula papeže Hadriána IV. pro vratislavského biskupa Valtera z roku 1155.

Od předpokládaného založení těšínského hradu v polovině 11. století náležela oblast pozdějšího Těšínska knížecímu rodu polských Piastovců (a tedy polskému státu - do roku 1335), od roku 1290 připadlo linii těšínských Piastovců a od roku 1653 rakouským Habsburkům. V jejich držení zůstalo do roku 1918. Panovníci státu (soustátí), jehož bylo Těšínské knížectví součástí, byli v letech 1335 - 1918 totožní s českými.
Polskou národní dynastii Piastovců založil podle pověsti sedlák Piast z Hnězdna, stejně bájný jako český Přemysl Oráč. Oba příběhy nesou zřejmé známky vlivu prastarých indoevropských mýtických vzorů. První Piastovec kníže Měšek I. vytvořil polský stát a vládl do roku 992, posledním na polském trůnu byl Kazimír Veliký do roku 1370. V Polsku tento rod vymřel roku 1526. Mimo to se rod Piastovců od 12. století hojně rozvětvil ve Slezsku, zde vymřel roku 1653.

Po smrti Vladislava I. Opolského v roce 1281 se opolské vévodství rozpadlo na jednotlivá hornoslezská knížectví (těšínské od roku 1282), která dostali jeho synové. Měšek (1252 / 1256 - 1316) na přelomu let 1289 a 1290 převzal Těšínsko a Osvětimsko a stal se prvním těšínským vévodou. Těšínské knížectví pak po staletí sdílelo osudy se zeměmi Koruny české, protože Měšek nahradil do té doby úzký vztah k polskému státu příklonem k Českému království, aby si v období sporů mezi polskými knížaty upevnil svou pozici.
K vojenským službám pro českého krále Václava II. se spolu s bratrem Boleslavem zavázal v lednu 1291 a spojenectví výrazně utužil sňatkem své dcery kněžny Violy s českým králem Václavem III., kterému mělo rodinné spojení s Piastovci patrně usnadnit situaci v postavení polského krále. Poslední Přemyslovec Václav III. byl ale roku 1306před připravovaným vojenským tažením do Polska v Olomouci zavražděn. Měškův syn Kazimír I. Těšínský uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského v roce 1327a včlenil tak Těšínsko i správně do středověkého českého státu.

Připojení Slezska k českým zemím (začalo 1233) vyvrcholilo roku 1335, kdy proběhlo setkání Jana Lucemburského s Kazimírem III. v Trenčíně, pokračovalo v uherském Visegrádu a skončilo přijetím tzv. vyšehradského traktátu (následoval namyslovský mír 1348). Jan Lucemburský se zřekl titulu polského krále za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále na Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad řadou dolnoslezských knížat (Jindřichem Zaháňským, Konrádem Olešnickým, Janem Stěnavským, Boleslavem Lehnicko - Břežským) a svrchovanost nad knížaty hornoslezskými (Opolsko, Bytomsko, Ratibořsko, Osvětimsko - Zátorsko, Těšínsko). Tyto země byly postupně přičleňovány ke Koruně, tzn. že si podržely vnitřní právní specifika, ale rozhodování o nich náležela králi a české šlechtě. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen Knížectví svídnicko - javorské, připojeno bylo až za Karla IV. roku 1353 (1369). Slezsko se stalo vedlejší zemí Koruny české v roce 1356. Slezská knížectví netvořila žádný společný státní celek. Ve svazku s českým státem zůstala do roku 1741 - kromě Zátorska odtrženého již v roce 1441, 1494 je zakoupilo Polsko, a 1453 taktéž zakoupeného Osvětimska, jež bylo odděleno roku 1457 (od roku 1772 obě součástí Haliče).

Po zakladateli těšínské linie Piastovců Měškovi I. nastoupilo na těšínský stolec dalších patnáct Piastovců. Dvůr prvních těšínských knížat tvořily zárodky rytířské družiny a dvorští úředníci, ze kterých se postupně vyvinula šlechtická vrstva. Za své zásluhy byli obdarováváni svými pány pozemky, čímž se přetvořili ve vrstvu zemanů. Podle vzoru knížete a jeho dvora začali na svých pozemcích stavět sídla zpočátku obranného charakteru, později dvory a zámky, které se staly centry hospodářského a kulturního života panství a okolí.
Protože Těšínské knížectví bylo vévodstvím, mělo po dlouhá období vyšší míru správní a politické samostatnosti. Například v roce 1458 se Přemysl II. Těšínský spolu s ostatními slezskými vévody ocitl v opozici vůči českým stavům, neboť nesouhlasil se zvolením Jiřího z Poděbrad českým králem. Důvody pro to byly jen zčásti náboženské, svou roli jistě sehrála skutečnost, že nepocházel z královského rodu. Navíc nebyla slezská knížata k jeho volbě přizvána. Tento vévoda složil králi svůj hold v roce 1459 - to znamená vkleče a s odkrytou hlavou učinil slib věrnosti. Také katolická Vratislav se „kacířskému“ Jiřímu Poděbradskému vzepřela, vymínila si tříletý odklad holdu a nakonec své brány otevřela jeho soku uherskému králi Matyáši Korvínovi.
V období husitských válek došlo ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království, obyvatelé Slezska totiž nejen zůstali věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů a nenávist náboženská nejednou přerůstala v nenávist národnostní. V 16. století bylo Slezsko již převážně protestantské, ovšem vlivem německého luteránství či kalvinismu.
Roku 1469 zvolil český sněm za českého krále Vladislava II. Jagellonského (syna polského krále Kazimíra IV.), ale zároveň se jím nechal v Olomouci zvolit uherský král Matyáš Korvín, který si podržel značnou část Moravy, Slezsko a obě Lužice. Po jeho smrti v roce 1490 zvolily svým králem Vladislava II. rovněž uherské stavy, což země Koruny české opět spojilo a vytvořilo česko - uherské soustátí. Oba celky žily odděleně, spojené jen osobou panovníka v personální unii. Vladislav II. Jagellonský přesídlil z Prahy do Budína a o český stát se prakticky nestaral. Moci ve státě se chopila šlechtická oligarchie.

Od Františka Slámy se o tehdejší době dovídáme: „Roku 1498 slezští stavové a v jejich čele těšínský kníže Kazimír II., syn Boleslava II., slibujou listem Vladislavovi II. jako králi českému, že chtějí mu holdovat a přísahat, jakmile zavítá do Vratislavi. Vladislav král vyznamenal pak těšínského Kazimíra za tuto příchylnost, jmenovav ho nejvyšším hejtmanem zemským ve Slezsku a na jeho přímluvu stvrzuje a obnovuje práva knížectví slezských. Nejvyšším hejtmanem ve Slezsku (zástupcem českého krále nad všemi slezskými knížectvími) státi se může budoucně pouze slezský některý kníže, bez svolení knížat slezských nedovoleno žádnou daň a clo ve Slezsku zaváděti a biskupem vratislavským volen budiž pouze obyvatel některé země Koruny české (od roku 1504 zastával po celé 16. století vratislavský biskup pravidelně úřad vrchního slezského hejtmana). Z doby této pochází znak Těšínska: jednohlavý zlatý orel v modrém poli. Za vlády Kazimírovy množí se znamenitě statky Knížectví těšínského a v obcích zavádí Kazimír pevnou rukou pořádek.“

Takováto a další privilegia (všechny spory mezi knížaty i mezi nimi a králem měl soudit královský dvůr ve Vratislavi, vojenskou povinnost měli Slezané jen v rámci své země atd.) však neodpovídala ustálené praxi, že na území Koruny české si byli všichni obyvatelé rovni a měli přístup k úřadům, pokud k nim byli způsobilí svým stavovským postavením. České stavy v tom viděly porušení práv České koruny a ohrožení její celistvosti. Na jejich nátlak bylo slezské privilegium po dvanácti letech králem zrušeno, spor ale trval do roku1522. Ve Slezsku se ještě nevytvořila zemská správa jako v Čechách a na Moravě, situace v jednotlivých knížectvích byla rozmanitá.

Problémy, které tímto politickým přehmatem vznikly, posílily separatistické snahy slezských stavů. Rudolf II. v roce 1604 Slezanům vzkázal: „Že by knížata a stavové slezští měli býti zemí a členem Říše římské, o tom víme méně než nic a k tomu jim nesvolujeme“. A Rudolfův následník Matyáš šel tak daleko, že roku 1616 slezským stavům dokonce ostře zapověděl, aby zjišťovali, zda je Slezsko lénem říšským, nebo zda je přivtěleno ke Koruně české (kdež má být).

Od roku 1526 byli českými králi opět Habsburkové (zvolen Ferdinand Habsburský jako manžel Anny Jagellonské, sestry krále Ludvíka Jagellonského), Těšínsko se stalo vévodstvím a korunní zemí Rakouska. Nové mocenské elity v Horním Slezsku se postupně rekrutovaly z okruhu habsburské byrokracie, armády a dvora. Tón politického života v regionu na dlouhou dobu udávali příslušníci úspěšných rodů, kteří trpělivě shromažďovali majetky a především nepatřili k odstředivým silám (Lichtenštejnové, Eichendorfové, Oppersdorfové, Vrbnové).
Po zásadním historickém mezníku - porážce českého stavovského povstání v roce 1620 byl český stát se svými zeměmi právně včleněn do monarchie rakouských Habsburků. Jejich vítězství bylo završeno v roce 1627 vydáním nové zemské ústavy, tzv. obnoveného zřízení zemského, jímž Habsburk Ferdinand II. uzákonil dědičné právo Habsburků na český trůn; Česká koruna tedy nepřestala existovat. Samostatnost zemí Koruny české nahradila poměrně široká autonomie. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se prakticky udrželo do roku 1845.

Posledním manželským mužským potomkem knížetem Bedřichem Vilémem roku 1625 těšínští Piastovci vymřeli. Začátkem tohoto roku se Bedřich Vilém zúčastnil tažení do Nizozemí, aby pomohl při obléhání Bredy, ale cestou tam v Kolíně onemocněl a zemřel. Po smrti jeho sestry kněžny Alžběty Lukrécie v roce 1653 připadlo Těšínsko jako odumřelé léno České koruně. Uzavřelo se tím téměř 600leté panování polských a pak těšínských Piastovců v Těšíně. Následovala těšínská knížata z dynastie Habsburků, 1722 - 1765Lotrinků, roku (1766) 1798 získal území jako léno saský vévoda, od roku 1822 Těšínsko spravovali habsburští arcivévodové. Těšín přestal být knížecím sídlem a postupně ztrácel na významu. Celé vévodství se z pohledu nových držitelů jevilo odlehlou provincií, ke které neměli bližšího vztahu, správu území převzali komorní úředníci. Těšínská šlechta spojená s habsburským dvorem z něj čerpala své vzory a v rámci možností realizovala vlastní ambice. Přebíráním majetků po vymírající slezské šlechtě se Habsburkové stali největšími slezskými feudály.
Od roku 1740, kdy začala vláda císařovny Marie Terezie a pruského krále Bedřicha II., věnovali Habsburkové knížectví na periférii větší pozornost. Následné rozdělení Slezska mělo pro českou (rakouskou) část neblahé důsledky, protože ochromilo přirozené hospodářské kontakty v regionu. Avšak díky výpadku slezské konkurence, připojení Haliče (tzv. Haličsko - vladiměřského království) k habsburské monarchii v roce 1772 a výstavbou císařské silnice z Hranic přes Nový Jičín a Místek do Haliče v letech 1775 -1785 nastal i zde hospodářský růst.

Arcivévodkyně Marie Kristina, dcera Marie Terezie, přinesla roku 1765 (1766) Těšínské knížectví věnem svému manželovi knížeti Albertu Kazimíru, zvanému pak Sasko - Těšínský (1738 - 1822). Ten jako vlastník Těšínské komory, skládající se z bývalých piastovských majetků, docenil brzy její zemědělský a průmyslový potenciál, rozšířil ji o další pozemky kupované od šlechty a Těšínská komora se stala jedním z největších prosperujících hospodářství rakouské monarchie.

Také pruská vláda ve Slezsku, předtím i uherská Korvínova, je historiky příznivě hodnocena dle vzestupu civilizační úrovně v důsledku správních reforem (centralizace vlády, prosazení fungujícího správního systému veřejného a armádního) a tím zrychleného hospodářského růstu (pomalý rozvoj regionů oslabuje spolupráci se vzdálenějšími centry) a vzestupu kulturního života, zvláště v důležitých střediscích. Vývoj Pruska a Rakouska po roce 1742 ve směru zemí direktivně řízených státněbyrokratickým aparátem však v podstatě uzavřel etapu historických slezských knížectví jako správních celků, začala jejich asimilace v nadřazených systémech.

Roku 1782 bylo české Slezsko sloučeno s Moravou do země Morava - Slezsko se sídlem v Brně. Počátkem roku 1850 došlo k jejich oddělení a obnovení správní autonomie Slezska, která trvala do roku 1928. Pak byly obě země opět spojeny. V roce 1849 (1850) prohlásil zákon jako základ státu obce místo dosavadních feudálních panství, vrchnostenskou správu nahradila státní správa. Přestalo tím platit Zemské zřízení Těšínského knížectví, Opava se stala centrem Země slezské, Těšín krajským městem. Zemské zřízení Těšínského knížectví byl zákoník sepsaný kolem roku 1572 za těšínského knížete Václava III. Adama, stavy přijatý po jeho smrti, tiskem vyšel v roce 1592. Mimo jiné stanovoval jako úřední řeč češtinu, neboť ta na Těšínsku v 15. až 17. století převládala. Nejpozději k roku 1790 byla nahrazena němčinou, v těšínských úřadech se česky úřadovalo až do roku 1817.







©